1949 – zatýkání odpůrců komunismu v Míkovicích. 

Po komunistickém převratu r. 1948 došlo k silnému omezení svobody pohybu, slova, podnikání a náboženského vyznání. Byla to doba politických procesů, justičních omylů, perzekuce nevinných lidí, jejich věznění a nasazení v pracovních táborech, doba strachu a nejistoty. Mnozí lidé v republice si uvědomili nemožnost svobodného života v dalším totalitním režimu a hledali způsob, jak navrátit předchozí demokracii. Po květnových volbách, kdy tzv. Národní fronta (při volbách sem nepatřili jen komunisté) získala téměř 90% hlasů a KSČ si byla jistá, že události z února 1948 nebudou mít mezinárodní důsledky, jelikož ve volbách vyhrála "spravedlivě" a její moc je doma neotřesitelná, přecházela postupně do útoku proti svým odpůrcům. Daný slib o zachování demokracie nedodržela (viz Doplnění). Už od léta 1948 nemilosrdně soudili osobnosti za údajnou "velezradu, vlastizradu, úklady proti republice", apod. většinou ve vykonstruovaných soudních procesech.

Takhle byl odsouzen např. Antonín Vaculka. Proč? Jeho kamarád Antonín Nosek byl roku 1949 zatčen za protistátní činnost. Jelikož s ním byl ve spojení, začal jako proti nacistům bojovat i proti této totalitě, a proto se musel skrývat. Postupně sem zapojoval i své další příbuzné. Zajišťovali mu třeba úkryty, oblečení, stravu, ale i zbraně, munici a mapy, aby mohli také aktivně bojovat za „svobodu“. Skupina však byla konfidenty (zrádci) prozrazena a státem pozatýkána. Původně měli dostat tresty ve výši: A. Vaculka 20 let, A. Měrka 22 let, J. Měrka 10 let, F. Vaculík 8 let a J. Ilík 7 let. Po smrti Stalina jim byly tresty zkráceny na 2/3 původní délky. (podle knihy Míkovice)