Zemědělské družstvo

V roce 1950 se uskutečnil první pokus o založení družstva v Míkovicích. Do družstva se však přihlásili jen bezzemci, kteří neměli sami na čem hospodařit. Sedláci, kteří měli pole, koně, nářadí a především vědomosti, odmítli do JZD vstoupit. Sedláci „pluli (plivali) na kolchozníky a vysmívali se jejich malým schopnostem a píli“, vzpomíná B. Pipal, jeden ze zakladatelů (podle knihy Míkovice). Proto se družstvo se rozpadlo, jelikož jediní pracovníci neuměli s půdou hospodařit. Nátlak na vstup občanů byl veden různými způsoby: „Antonín B., Míkovice č.p. 152, žádá o prodloužení honebního lístku. Rada po diskusi usnesla se jednomyslně na tom, že honební lístek bude jmenovanému prodloužen od 1.1.1953 za předpokladu, že vstoupí do JZD a aktivně se zapojí do výstavby.“ , nebo roku 1952, v době sloučení Míkovic a Vések byl zaznamenán případ paní K., která dodala do sběrny již odstředěné mléko: „Rada po uvážení všech okolností rozhodla jednomyslně na návrh člena rady Š. A. k zabavení odstředivky a pokutu 5 000 Kčs a vyhlášení v místním rozhlase."

 2. pokus o založení proběhl roku 1953, tentokrát kolektivizace bez dobrovolnosti. V kronice obce Míkovice PhDr. Antonín Š. píše: „…počáteční chybou bylo, že se neprováděla a nebyla dodržována zásada naprosté dobrovolnosti.“ Jelikož vyprodukované množství bylo menší než náklady, docházelo k úpadkovému hospodářství a družstvo se znova rozpadlo.

Za silného nátlaku státní moci byl třetí pokus o založení JZD roku 1958. Celé dny z amplionů hlásili, aby se lidé, kteří odmítají vstoupit do JZD, neprodleně dostavili na národní výbor. Pokud se tak nestalo, šly přesvědčovací komise do domů, funkcionáři seděli hodiny a hodiny a přesvědčovali a vyhrožovali. Bohužel nakonec všichni ustoupili, vědomi si marného vzdoru (podle knihy Míkovice).

František také odmítl spolupráci s KSČ a založení družstva.