Odchod bratra do zahraničí

Jeho bratr Josef byl za tažení ve Francii vyznamenán Francouzským válečným křížem. Když se po tažení v Indočíně po roce 1946 vrátil zpět do Československa v hodnosti majora Francouzské armády, byl zařazen do útvaru v Mílovicích. Hodnost majora mu nebyla přiznána a bylo mu nabídnuto vzdělávání v duchu komunistické ideologie. Tohle samozřejmě odmítl a tím rozhodl o svém osudu.

Proto se rozhodl se vrátit zpět do zahraničí do Francie, kde měl mnoho dobrách přátel (generál de Gaulle). V ilegálním přechodu hranic mu napomohl jeho bratr František, který měl mnoho důvěryhodných známých z protifašistického odboje, kteří mu důvěřovali a umožnili jeho bratrovi bezpečný a úspěšný přechod přes hranice. Díky tomu se dostal Josef, "Jožkes" přes hranice a tím se vyhnul jistému vězení.

Původně chtěl odejít také do zahraničí, jenže jeho manželka ho zadržela se slovy: „Tak ty bys nám chtěl odejít?“. Proto tedy zůstal.

Tyto akce se domlouvaly tajně, jelikož by jakékoli prozrazení vedlo k zatýkání všech, kteří s tím mají něco společného.

Zatčení

Naneštěstí byl František Šesták 23. 12. 1950 zatčen. Před soudem je spolu s ostatními “účastníky“ převezli do nejbližší věznice do Uherského Hradiště.

Soudním rozhodnutím byl navíc Františku Šestákovi byl zabaven všechen movitý i nemovitý a osobní majetek. Rodinný domek, veškeré pole a také osobní věci, jako oděv a prádlo. K tomu byl zbaven na 1 rok také občanských práv. Některé věci si rodina vyplatila zpátky, aby měla z čeho žít.

Z Uherského Hradiště byl František krátce poté převezen do Brna, kde byl ve vyšetřovací vazbě spolu s vězni ze kterých byla vytvořena protistátní skupina (viz Úryvek ze soudních spisů). Brutálními vyšetřovacími metodami je nutili k přiznání o protistátní činnosti. Byli přinuceni podepsat vyšetřovací protokoly a naučit se podle nich zpaměti odpovědi na otázky, na které měli u soudu odpovídat.

Celý soudní proces byl vykonstruován a byl neveřejný (ani nejbližší příbuzní nemohli být přítomni) z obav, aby u veřejnosti nevzbudili pochyby. Byl odsouzen k pěti letům vězení za "velezradu" (§ k231) za pomoc k odchodu svého bratra Josefa do zahraničí. Byl poslán do pracovního tábora v Ostrově u Karlových Varů.

Trest si odpykával v jáchymovských uranových dolech. Několikrát sice sfáral do uranových dolů, ale jinak vzhledem ke svému vyššímu věku a zdravotním potížím pracoval na povrchu jako zámečník na dráze.

Po dobu věznění a ztráty občanských práv mu byla také pozastavena podpora válečného poškozence ze II. světové války a po znovunabytí těchto práv mu nebyla nikdy navrácena. Tato podpora mu byla přiznána za újmu na zdraví při výslechu na gestapu. Dále mu nebyla navrácena dvacetitisícová finanční částka a nebyla mu proplacena náhrada nezbytných potřeb (strava, ošacení, obuv aj.) celkem v hodnotě 10 000 Kčs, kterou poskytl partyzánské skupině Karbon v době okupace. Po opětovné žádosti mu přišla z ministerstva obrany odpověď, že finanční částka již byla proplacena. Kdo si peníze na jeho jméno vyzvedl se mohl jenom dohadovat.

Život v jáchymovských věznicích byl velmi tvrdý. Nedostatek jídla, kruté zimy, tvrdé pracovní normy (museli vytěžit minimální určené množství, které nebylo zrovna malé). Při nesplnění těchto norem museli do korekce, což bylo vězení ve vězení.

Byl to betonový "bunkr", což byla podzemní betonová místnost kde se ani nešlo pořádně postavit. Strava byla omezena na kávu a chleba, někdy s sebou nedostal vězeň ani deku. V bunkru mohlo být i více vězňů, tak, že byl jejich pohyb značně omezen. V tomhle prostředí museli strávit několik dní někdy i týdnů.

Korekcí byli vězni trestáni i za jiné přestupky proti vězeňskému řádu.

Každý z vězňů byl pro hlídače, "Bachaře", označen za MUKLa, tedy muže určeného k likvidaci. Tihle odpůrci museli těžit uran, který radioaktivně “zářil“ a vězňové na to potom umírali.

Korespondence

Z tábora bylo sice možno posílat dopisy, většinou jen za odměnu. Jejich obsah byl však důkladně kontrolován. To, co bylo “nevhodné“, bylo škrtnuto, začerněno nebo utrženo, třebaže text poté nedával smysl. Mohli psát jen o rodině, nesměli psát, že mají hlad, kam chodí, co dělaji, co je to korekce apod.

Návštěvy

Návštěvy byly rovněž velmi omezeny. Rodina musela mít povolenku k návštěvě, kde býval většinou omezen počet rodinných příslušníků. Mnohdy si rodinní příslušníci z finančních důvodů nemohli návštěvu dovolit. Jana Vozárová (rozená Šestáková) se svojí maminkou však navštívila otce jen jednou. O osm let starší sestra tehdy zůstala doma, jelikož cesta z Uherského Hradiště do Jáchymova pro dvě dospělé osoby by byla pro rodinu příliš nákladná.

Po dlouhé, téměř celodenní cestě s několika přestupy a čekáním na spoje jsme přijeli do Horního Slavkova. Tam jsme přenocovali v bytě u jedné rodiny civilního nádražního zaměstnance, který pracoval s otcem. Druhý den nás autobusy dopravily do vězení. Návštěva se uskutečnila v jednom přízemním, narychlo zbudovaném dřevěném "baráku", který ještě voněl čerstvým dřevem. Budova byla příčně rozdělena dvojitou dřevnou přepážkou, na jedné straně s okénky. Pro čekající návštěvu zde byly jen dřevěné lavice. Úzkou chodbičkou ke každému z okének byl přiveden dozorcem jeden vězeň a z prostoru pro návštěvu přišla rodina asi k 20 minut dlouhému rozhovoru. Okénka ještě nebyla zasklená ani zamřížovaná, takže vězen si mohl s rodinou podat ruce a políbit se.

vypráví paní Jana Vozárová

Jako nejmladší osmiletá dcera tehdy mohla svého otce navštívit i v oddělení určeném pro vězně. Všichni vězňové stáli kolem prostorné místnosti, jelikož si neměli na co si sednout. Na jediné židli uprostřed místnosti seděl její otec, se kterým mohla nejmladší dcera strávit delší dobu, než která byla vymezena pro návštěvy. Po návštěvě byly rodiny vězňů převezeny zpět do města, odkud se rozjely do svých domovů.

Přestože rodina žádala o milost a propuštění Františka Šestáka, nebylo jim vyhověno. V odpovědi bylo uvedeno, že není ještě dostatečně napraven a převychován.

Z vězení se dostal s podmínkou po 2,5 letech v roce 1953 na první amnestii a hrozbou opětovného návratu do vězení, bude-li informovat přátele a známé o době strávené ve vyšetřovací vazbě a ve vězení.

Po návratu mu byl zabaven osobní majetek, neměl na čem pracovat, neměl co si obléci. Byl také zbaven občanských práv.

Po věznění sledovali kdo k nim chodí, s kým se stýká a jestli nevytváří nějakou další skupinu proti komunistickému režimu.

např.: Jednou když šel František z hospody, naráz před ním skočil nějaký muž z hrušně. Jelikož vyzvědač zjistil, že nikdo není doma, šel vyzvídat jinam. Z toho věděl František, že je sledovaný.

Pozorovali je téměř na každém kroku, někdo zase třeba sedával na mezi za humny a zjišťoval, kdo k nim chodí zahradou.

vypráví paní Vozárová - dcera

Hospodářství rodiny

Když se František vrátil z vězení s podlomeným zdravím, nesměl manželce vypomáhat v hospodářství (viz JZD), ale musel přijat zaměstnání v cihelně jako topič, kde se pracovalo na 3 směny. Kromě toho dovedl vykonávat i odbornou práci kovářskou a proto byl vedoucím cihelny dobře ohodocen. Členové komisí při ONV (okresní národní výbor) a jejich dobře placení informátoři neustále sledovali bývalé vězně a jejich rodiny, a tak nemohli dopustit, aby rodina Františka Šestáka měla vyšší životní úroveň, než by se jim hodilo. Proto musel ředitel závodu rozvázat s Frantškem pracovní poměr a propustit ho. Po určité době byl opět ředitelem povolán, jelikož za něj ředitel nemohl dostat odpovídající náhradu. František ale tuto novou nabídku odmítl.